Jacques Guerlain: Úplná biografie génia parfémerie

Jacquese Guerlaina velice obdivuji, již řadu let nosím L’Heure Bleue a stále mě nepomíjí. Toto je pocta, jíž mu děkuji za mistrovské dílo, které vytvořil v roce 1912.

Právě sleduji seriál Mr Selfridge, ságu o vzniku velkoobchodního domu Selfridges ve Spojených státech, kde je Guerlain vyzdvihán (jde o podobný styl jako Downton Abbey), což mě inspirovalo vzdal poctu tomuto velkému parfumérovi – řekla bych dokonce géniovi.

Jacques Guerlain: Muž a jeho dílo

Jacques Edouard Guerlain (7. října 1874 – 2. května 1963) byl francouzský parfumér, třetí a nejslavnější z rodiny Guerlain. Byl jedním z nejplodnejších a nejvýznamnějších parfumérů 20. století.

Více než 80 parfémů Guerlain zůstává známých, ale některé odhady naznačují, že jich složil více než 300. Mezi jeho největší parfémy patří „L’Heure Bleue“ (1912), „Mitsouko“ (1919), „Shalimar“ (1925), „Vol de Nuit“ (1933) atd.

Ačkoli mu jeho práce vynesla světový věhlas, značné jmění a pocty, jako například titul Rytíře čestné legie, Jacques Guerlain byl zdrženlivý a nedával rozhovory. V důsledku toho se nám dochovalo jen málo informací o jeho tvůrčím procesu či osobním životě.

Řada jeho zásadních děl je archivována ve své původní podobě v Osmothèque, která je součástí parfémerické školy ve Versailles, založené Jeanem Pierrem Guerlainem. Jsou rovněž prezentovány (50 parfémů přeformulovaných Thierrym Wasserem a Frédéricem Saconem) na Champs-Élysées a nabízeny k objevování v ateliéru Vintage „Il était une fois…“.

Mládí a učňovská léta

Jacques Guerlain, druhé dítě Gabriela a Clarisse Guerlainových, se narodil v roce 1874 v rodinné vile v Colombes. Vzdělával se v Anglii, v souladu s rodinou tradicí, a posléze v Paříži na École Monge, kde studoval dějiny, angličtinu, němčinu, řečtinu a latinu.

Jeho strýc, parfumér Aimé Guerlain, neměl děti, a proto začal Jacquese od jeho šestnácti let učit jako učně a nástupce. V roce 1890 Jacques vytvořil svůj první parfém „Ambre“. Následně studoval organickou chemii v laboratoři Charlese Friedela na Pařížské univerzitě, než byl v roce 1894 oficiálně přijat do rodinného podniku.

Rozsahle experimentoval v obou oblastech: kosmetice i parfémerii. Vyvinul metodu parfemování inkoustu a současně se podílel na publikaci s Justinem Dupontem o různých esenciálních olejích.

V tomto období složil svá první díla, jako například „Le Jardin de Mon Curé“ (1895). Od roku 1897 a po dva roky sdíleli Jacques a Pierre odpovědnost za vedení a pozici hlavního parfuméra, dokud ji Jacques plně nepřevzal v roce 1899.

La Belle Époque a první světová válka

Na Světové výstavě v roce 1900 Jacques Guerlain představil kůžově-květinový „Voilà Pourquoi j’aimais Rosine“ jako poctu Sarah Bernhardtové (rozené Rosine Bernhardtové), přítelkyni rodiny Guerlain.

Parfém nazvaný „Fleur qui meurt“ (1901) byl dalším experimentem s fialkou (v parfémerii vytvořenou syntézou, protože z ní nelze extrahovat esenci), akordem poměrně častým v díle Guerlaina, brzy následovaným duem „Voilette de Madame“ (1904) a „Mouchoir de Monsieur“ (1904), (vytvořeným pro spřátelený pár Guerlainových).

Posledně jmenovaný byl jednou z jeho vzácných mužských kreací a z velké části se podobal tvorbě jeho strýce: „Jicky“ (1889), s nímž sdílí akord Fougère (vytvořený domem Houbigant).

V roce 1905 se Jacques Guerlain oženil s Andrée Bouffaitovou, protestantkou z Lille, což mu vyneslo exkomunikaci z katolické církve. Jejich první dítě, Jean-Jacques, se narodilo následující rok.

Après l’Ondée (1906)

Jacques Guerlain dokončil „Après l’Ondée“ (1906), svůj první velký komerční úspěch. Tento parfém, poměrně melancholický, je poctou přírodě po dešti, variací na téma tónů heliotropu a fialky, a byl jedním z prvních – ne-li vůbec prvním – který obsahoval zcela novou molekulu, anisový aldehyd.

Tato květinová kytice je rovněž sublimována eugenolem (kořeněný tón) a nadměrnou dávkou pudrovitých tónů pocházejících z kořene kosatce. Byl považován za zásadní dílo, a to včetně parfumérem Ernestem Beauxem. Après l’Ondée je parfémem, který později inspiroval „L’Heure Bleue“.

Orientální a umělecký vliv

Kadine, (název označující manželky otomanského sultána) uvedený v roce 1911, byl jedním z prvních Guerlainových parfémů oslavujících Orient, několik let po „Tsao Ko“ vytvořeném v roce 1898. Toto téma inspirovalo velkou část jeho díla.

Měl vášeň pro orientální umění, jako celadony a Blanc de Chine, které sbíral k výzdobě svého bytu v Parc Monceau na čísle 22 ulice Murillo. Estet s velmi eklektickým vkusem, Jacques Guerlain byl sběratelem fajánsí z Nevers a Rouenu.

Oceňoval nábytek André Charlese Boulleho a Bernarda van II Risamburga (později odkázaný Louvru), malby Francisca Goyi, Édouarda Maneta a Clauda Moneta (včetně obrazu La Pie, rovněž odkázaného Louvru). Domníval se, že impresionistické malby jsou okouzlující v dětských pokojích!

L’Heure Bleue (1912) a předzvesti války

Guerlainova vášeň pro impresionismus a jeho večerní efekty, jak se soudí, nepochybně ovlivnila „L’Heure Bleue“ (vytvořený v roce 1912), metaforu Paříže konce Belle Époque a období před první světovou válkou. Vnuk a nástupce Jacquese Guerlaina, Jean Paul Guerlain, to vysvětluje takto:

„Jacques Guerlain řekl, že měl předtuchu toho, co se v Evropě stane. Nemohl jsem tuto emoci vyjádřit slovy, chtěl jsem zachytit ty poslední okamžiky krásy a klidu před pohromou války. Cítil jsem něco tak intenzivního, že jsem to mohl vyjádřit pouze v parfému.“

V předvečer vypuknutí první světové války Guerlain uvedl „Le Parfum des Champs-Élysées“ (1914), květinově-kůžový parfém k otevření butiku na čísle 68 avenue des Champs-Élysées. Byl prodáván ve flakónu ve tvaru želvy, který byl prý záměrně zvolen jako vzkaz architektovi butiku Charlesi Méwèsovi.

Jacques Guerlain se totiž domníval, že budova na Champs-Élysées se staví příliš pomalu (celý jeden rok)! Tentýž nádherný flakón byl znovu vydán v černém křišťálu při znovuotevření Maison des Champs-Élysées v roce 2015 po rekonstrukci provedené architektem Peterem Marinem.

Jacques Guerlain byl mobilizován krátce poté. V té době mu bylo 41 let a byl již otcem tří dětí (celkem jich měl pět). Při službě ve válce utrpěl zranění hlavy, které ho připravilo o zrak na jednom oku, a vrátil se domů.

Nemohl již řídit, a tak ho začala vozit jeho manželka. Nemohl již jezdit na koni a přišel i o zálibu v lovu. Víkendy trávil s rodinou a svými psy na panství svých rodičů v údolí Coterel, krásném sídle v doméně Les Mesnuls.

V roce 1916 zemřela jeho matka Clarisse ve věku 68 let. Jacques Guerlain uvedl během války parfém „Jasmiralda“, dřevitě-jasmínový parfém odkazující na hrdinku Maria Petipy „La Esmeralda“.

Mezivalidní období: Exotika a mistrovská díla

„Mitsouko“ byl vytvořen v roce 1919 a je výsledkem několika set pokusů s dubovým mechem (dnes u Guerlaina nahrazeným přírodním mechem z jiného stromu) a broskví s vůní gamma-undekalaktonu, nazývaného také C14.

Pojmenován po hrdince románu Clauda Farrèra „La Bataille“ (1909), parfém vyjadřuje značnou přitažlivost Jacquese Guerlaina k Asii a zejména k Japonsku.

„Mitsouko“, impózantní chyprový parfém, byl rovněž považován za archetyp nové poválečné ženy, ženy emancipované (která během války nahradila muže), v kontrastu s jeho předválečným parfémem „L’Heure Bleue“, květinově ambrovým parfémem výjimečně jemným se sametovým základem.

U Guerlainů se říká, že „L’Heure Bleue“ a „Mitsouko“ mají stejný flakón, jako by otevíraly a zavíraly závorku mezi začátkem a koncem války. (Myslím, že v té době muselo být obtížné vyvinout nový design flakónu.)

Shalimar (1925)

V roce 1925 Jacques Guerlain představil své velkolepé opus: „Shalimar“ na Mezinárodní výstavě dekorativních a průmyslových umění, jejíž místopředsedou byl Pierre Guerlain (bratr Jacquese). Parfém vzdal hold slavnostním mogulským zahradám na severu Indie. Byl to výsledek čtyřleté práce. Bylo mu padesát let.

„Shalimar“ se stal archetypem „orientálního“ parfému a zůstává nejprodávanějším parfémem Maison Guerlain. Slovy uznavaného parfuméra: „Kdo nezná znepokojivou vonnou stopu Shalimar?“. Flakón vytvořený Raymondem Guerlainem ve spolupráci s designérem Baccarat, panem Chevalierem, získal první cenu na této mezinárodní výstavě.

Djedi, Liu, Vol de Nuit

Guerlain pokračoval v posouvání hranic i následující rok uvedením „Djedi“ (1926), odkazujícího na kouzelníka z Papyrusu Westcar, a následně „Liu“ (1929), jména otrokyně z Pucciniho opery Turandot, která odráží Guerlainův obdiv ke skladateli a která byla jeho prvním květinově-aldehydovým parfémem, zrozeným prý u Guerlainů ze soutěže s Ernestem Beauxem, tvůrcem N° 5 od Chanel.

V roce 1932 se Guerlain stal členem auditního výboru Banque de France a zůstal členem této banky a poradcem po dalších dvacet let.

V roce 1933 Guerlain vytvořil „Vol de Nuit“, poměrně temné dílo. Parfém dostal jméno podle románu „Vol de nuit“ (1931) Antoina de Saint-Exupéryho (osobního přítele Guerlaina), inspirovaného autorovými zážitky ze světa aéropostale.

V tomto roce zemřel otec Jacquese Guerlaina, Gabriel, s nímž dlouho spolupracoval, ve věku 92 let v Les Mesnuls. Guerlain po něm zdědil venkovské sídlo i hřebčín: Haras de la Reboursiere et de Montaigu.

V následujících letech se objevily „Sous le Vent“ (1934), odkazující na Závětrné ostrovy a vytvořený pro Joséphine Bakerovou (parfém na míru), následovaný „Coque d’Or“ (1937), inspirovaným Diaghilevem a baletni tvorbu podle díla Rimského-Korsakova „Le Coq d’Or“ pro Ruské balety.

Druhá světová válka a poslední léta

Při vypuknutí druhé světové války byl nejmlaší syn Jacquese Guerlaina, Pierre, tehdy jednadvacetiletý, mobilizován a smrtelně zraněn v Baron podal řeky Oise. Guerlain tím byl hluboce otevřesen a na dva roky přestal tvořit, opustil také svůj hřebčín v Normandii. Pěstoval ovoce a zeleninu, které posílal svým továrním dělníkům.

V roce 1942 se Guerlain vrátil k tvorbě parfémem „Kriss“, jehož název pochází od indonéské dýky. Továrna společnosti v Bécon-les-Bruères byla zničena bombardováním následujícího roku.

Pak, když se válka chýlila ke konci, Guerlain upadl do hluboké deprese. Znovu uvedl „Kriss“ v roce 1945, přejmenovaný na „Dawamesk“, podle názvu hašišového přípravku.

Pokračoval v práci během posledních osmnácti let svého života, i když tempo své tvorby postupně zpomaloval. Pozvolna se stáhl na své panství v Les Mesnuls a věnoval svůj čas květinovým záhonům, ovocným sadům a japonské zahradě.

Jeho poslední kreace zahrnují „Fleur de Feu“ (1948), svěží aldehydový parfém, a o čtyři roky později parfém „Atuana“ (varianta pravopisu Atuona), ostrov v Tichém oceánu známý jako poslední místo odpovčinku malíře Paula Gauguina.

„Ode“ (1955), labuťí píseň Guerlaina, vytvořená společně s jeho vnukem a nástupcem Jeanem Paulem Guerlainem, je klasický květinový parfém jako pocta jeho zahradám.

Guerlain pracoval ve dvou laboratořích a továrnách – první byla v Bécon-les-Bruères, zničená válkou v roce 1943, a druhá v Courbevoie, postavená v roce 1947. Naše továrna na parfémy se nyní nachází nedaleko Les Mesnuls v Orphinu. A nedávno byla otevřena továrna na kosmetiku nedaleko Chartres, nazvaná La Ruche.

V roce 1956 Jacques Guerlain neochotně souhlasil s tím, že ho Willy Ronis vyfotografuje v jeho laboratoři a na venkovském sídle pro speciální vydání časopisu Air France. Tyto fotografie, pořízené na konci kariéry Jacquese Guerlaina, nabízejí vzácný pohled do jeho profesního i osobního života.

Spolupracoval se svým vnukem na „Chant d’Arômes“, uvedeném v roce 1962. Jacques Guerlain se tehdy cítil neschopný tvorby a prohlásil svému vnukovi: „Bohužel už nedokážu vytvořit nic jiného než parfémy pro staré dámy.“

Jacques Guerlain zemřel v Paříži 2. května 1963 ve věku 88 let. Ačkoli nebyl praktikující katolik, jeho pohřeb se konal v kostele Saint-Philippe-du-Roule o dva dny později. Byl pohřben vedle svého syna Pierra a svého otce na hřbitově v Passy.

Vlivy a odkaz

Bedlivě sledoval tvorbu Françoise Cotyho – „L’Origan“ (1905) je často uváděn jako základ, z něhož Guerlain vycházel při tvorbě „L’Heure Bleue“ (1912). Ale nezapomeňme, že v roce 1906 vytvořil „Après l’Ondée“, předehru k této ódě na přírodu.

„Chypre“ od Cotyho (1917), model pro „Mitsouko“ (1919). Ale nezapomeňme, že Guerlain uvedl již dříve, v roce 1909, „Le Chypre de Paris“, a co teprve „L’Eau de Chypre“. V předchozím příspěvku o vintage parfémech můžete vidět, že Chypre de Paris od Guerlaina již obsahoval takzvaný „chyprový“ akord s bergamotem, růží a mechy.

Jistě, pokud vím, neobsahuje cist labdanum, ale za to calamus. Myslím, že Chypre od Cotyho byl komerčním úspěchem a obsahoval propracovanější chyprový akord.

„Émeraude“ od Cotyho (1921), inspirace pro Shalimar (1925). Ale nezapomeňme na vytvoření orientálního akordu v Jicky v roce 1889 a „Sillage“ v roce 1907, který již představuje všechny jeho příznak. Odpověď tedy není jednoznačná! Will nesdílí zcela můj názor, ale na Wikipédii můžete vidět jeho původní anglickou verzi.

Ernest Beaux o Shalimar prohlásil: „S tunou vanilinu, kterou Jacques Guerlain použil, bychom mohli stěží připravit sorbet. Guerlain z toho však vytvořil zázrak!“ Guerlain obdivoval Paula Parqueta, jehož vliv byl v té době neoddiskutovatelný.

Guerlinade a oblíbené suroviny

Popsán kritikem Lucou Turinem jako „virtuální cukrářský mistr“, J. Guerlain vyvinul bohatou paletu sladkých a krémových tónů, které smísil s tóny svého strýce a předchůdce Aimé Guerlaina, založenými na ambrových tónech. Tyto tóny představují styl, podpis nazývaný „Guerlinade“.

Jacques Guerlain byl rovněž průkopníkem v používání zelených tónů, jako je galbanum, což bylo pro tehdejší dobu považováno za velmi odvážné. Galbanum nalezneme ve Vol de Nuit a v Sous le Vent.

Tyto parfémy lze považovat za předchůdce vůní jako Miss Dior, kterou v roce 1947 vytvořil Paul Vacher. Někteří parfuméři se rovněž domnívají, že existuje souvislost mezi Sous le Vent a Eau Sauvage od Dioru.

Některé suroviny jsou všudypřítomné v díle Guerlaina: vysoce kvalitní citrusy (bergamot, citrón, sladká mandarinka a hořký pomeranč), kumarin, květinové absolue (kassie, jasmín, růže, pomerančový květ), zelené tóny (galbanum), fialkové (ionony) a nejlepší kvality kosatce, vanilka a ylang-ylang.

Měl zálibu v aromaticko-kořeněných tónech (kardamom, skořice, hřebíček, muškátový oříšek) a některých provensálských bylinkách (pelyněk, andělika, bazalka, bobkový list, kmín, koriandr, kmín, estragon). Byl specialistou na aromatické pryskyřice (benzoe, labdanum).

Ve skutečnosti používal opoponax ve většině svých formulí, někdy v nečekaně malých množstvích – samy o sobě nepostupřehnutelných, ale nezbytných pro celkovou texturu parfému. Jeho základní tóny často tvořily silné dávky umělých pižm (pižmový keton, pižmová ambra, pižmový xylen), které hojně používal, spolu s ambrou šedou.

Podobně jako François Coty a Ernest Daltroff, Guerlain často využíval báze vyráběné firmami M. Naef a Fabriques de Laire, zejména od posledně jmenované Mousse de Saxe k vytvoření charakteristického kůžového akordu. Byl také přítelem Louise Amica a Justina Duponta z firmy Roure-Bertrand, s níž podepsal smlouvu o exkluzivitě na některé nově používané molekuly, jako je ethylvanilin použitý v Shalimar.

Technika J. Guerlaina spočívala ve schopnosti vyvážit syntetické molekuly a přírodní tóny, což je považováno za příkladné. Jako nezávislý parfumér se J. Guerlain těšil naprosté tvůrčí svobodě.

„Jacques Guerlain pracoval jako portrétista u svého stojanu“, napsal Jean-Paul Guerlain, „a když bylo dílo dokončeno, vybral flakón – jako malíř vybírá rám – a nabídl nový parfém k prodeji v butiku bez dalšího otalení.“ Často scházel do butiku, aby se zeptal na názor věrných zákaznic.

Jeho tvůrčí proces se výrazně lišil podle daného díla. Některé jeho formule jsou relativně krátké, včetně formule „Mitsouko“ (1919). Jiné jsou propracovanější, někdy zahrnující předchozí parfémy (takzvané formule à tiroir); „Cuir de Russie“ (1935) obsahuje mezi svými ingrediencemi „Le Chypre de Paris“ (1909) a „Mitsouko“.

Věrnou múzou Guerlaina byla prý jeho manželka Andrée, laskavě přezdívaná Lili, pro niž vytvořil zejména „Cachet Jaune“.

„Zapamatujte si jednu věc“, říká Jean-Paul Guerlain, jeho vnuk: „Parfémy se vždy tvoří pro ženu, s níž žijete a kterou milujete.“ Guerlain o své práci a tvůrčím procesu mluvil málo. Byl totiž poměrně mlčenlivý. J. Guerlain na otázku o tvůrčím procesu vůně odpovídal zcela jednoduše: „Parfémerie? To je otázka trpělivosti a času.“

Trvalý odkaz

Na rozdíl od Françoise Cotyho, Ernesta Daltroffa či Paula Parqueta, samouků, kteří zrevolucionovali parfémerii na počátku 20. století, se Jacques Guerlain odlišoval svým bystrým úsudkem a opatrným tradicionalismem, bezpochyby ovlivněným tíží rodinného dědictví.

Marcel Billot, zakládající prezident Francouzské společnosti parfumérů, výstižně popsal J. Guerlaina jako „Génia, který dokázal být současníkem své doby a přitom žít v souladu s tradicí.“